Jiří Hnilica: Vláda s inflací dělá, co může

Zakladatel Centra pro rodinné firmy profesor Jiří Hnilica byl hostem Byznysu Romany Navarové na Rádiu Z. Tématem rozhovoru byly i rodinné firmy. 

Co teď, v době válečného konfliktu na Ukrajině, nejvíce trápí české rodinné firmy?

Je to pokračování situace, která tu byla už před válkou. Jsou to ceny. Ty firmy přenáší převážně na zákazníka a tím pádem inflační spirála dál roste. Pak je to i velmi špatná dostupnost surovin. To dopadá to na všechny firmy, ale podobně jako v covidové situaci dopad není na všechny firmy stejný, některé se s tím vyrovnávají lépe než jiné. Samozřejmě pokud měla firma byznys napojený na Ukrajinu a Rusko, situace ji ovlivnila hodně.

V řebříčku časopisu Forbes Česku se v top 10 rodinných firmách loni umístili Strnadovi, Kutnarovi, Pasqualovi, Valentovi, Stokláskovi, Hlavatí, Samarasovi a další. Podle vás, kdo z nich z letošní top desítky vypadne kvůli dopadům války nebo covidu?

Nechci predikovat, ale s prvními třemi zmíněnými se v rámci Centra pro rodinné firmy znám osobně a vzhledem k diverzifikaci jejich byznysu si myslím, že tuto pozici neztratí. Jsou to velké, významné firmy. Strnadovi jsou v mnoha odvětvích a stále budou na předních příčkách. Pan Kutnar, se kterým teď vedeme studentský projekt působí ve stavebnictví. To má sice problémy s dodávkami, ale určitě bude fungovat dál.

Když mluvíte o spolupráci se studenty, jak se navazují kontakty s firmami? Zvednete telefon, zavoláte někomu z předních českých byznysmenů a požádáte o spolupráci? Jaká je převážně jejich reakce?

Tak naše škola VŠE má nějakou historii. Moje domovská Fakulta podnikohospodářská s firmami vždy spolupracovala. V dnešní době, s akreditacemi, které máme, jsme vlastně více vidět v zahraničí. Rankingy a akreditace nejsou zajímavé pro místní studenty, ale pro zahraniční profesory a studenty je to klíčové kritérium pro jejich rozhodování. Historii tedy u českých firem máme a já si opravdu mohu vybírat s kým tu spolupráci chci a opravdu jsou firmy, které oslovuji napřímo pro spolupráci. Protože tam vidím potenciál pro to, aby se rodinné firmy zviditelnily, aby studenti věděli, že na trhu práce nejsou jen poradenské firmy, i když ta zkušenost z nich je cenná, ale později, když jim třeba začne chybět nějaký produkt, vědět, že je tady alternativa. To, že našim absolventům časem začne chybět produkt se stává, protože i naše vzdělání je takové nehmotné. Oni neléčí pacienty, netvoří mosty, je to o informacích– musí mít obrovský přehled, co se kde děje, i mimo obor a toto propojovat.

Majitelé rodinných firem teď hodně řeší mezigenerační předání společností. Ne všichni mladí chtějí zůstat u rodinného byznysu. Máte podobné zkušenosti?

To není jen situace u nás, to je trend celosvětově. První generace firmu budovala od nuly a záleží na tom, jak do toho byly jejich děti vtaženy. Některé z nich to mohou vnímat pozitivně, že mají nějaký dopad a baví je to. Jiné to mohou vnímat tak, že jim firma rodiče bere. Myslím si, že od hodně útlého věku, dokonce od věku, kdy děti umí první slova, je potřeba se o tom s nimi bavit. Vždycky když něco povídám o rodinných firmách, tak v češtině to nevyzní, ale v angličtině jsou dva termíny: family business a business family. A ono většinou je to ta rodina, která je za tím podnikáním nebo firmou stojí. Často taková rodina vlastní celou řadu podnikatelských i nepodnikatelských organizací a ta rodina prostě „není normální.“ Protože to podnikání je nějakým způsobem propojuje. Oproti tomu rodina, která vychová děti a ty si potom jdou po svých má úplně jinou dynamiku. Podnikající rodiny, ve kterých byznys propojuje příbuzné, v dalších generacích se zapojují bratranci, sestřenice, s tím tady vůbec nemáme zkušenost a je třeba se učit od těch, kteří tím již prošli.

Pokud by to rodinné firmy u nás v Česku nezvládly, tak by to mělo velký dopad na naši ekonomiku? Jsou přece velkou součástí naší ekonomiky, i proto, že platí daně…

Naprosto s tím souhlasím. Jsou snahy, aby se nějak lépe statisticky podchytily rodinné firmy, ale není to snadné. Na základě vládního usnesení již existuje definice toho, co to rodinná firma je a dá se s tím nějak pracovat na úrovni firmy, ale ne rodiny. Rodina nemá právní subjektivitu, aby se dalo zkoumat, co to přesně znamená. Každopádně v každých ekonomikách bez ohledu na definici ten vliv rodinných firem je od 50 % více. V Itálii jsou to prakticky všechny firmy, co jsou rodinné. Ten procentní dopad není co do četnosti, ale i do podílu na zaměstnanosti a příspěvku k DPH. Dopad je velký a u rodinných firem jsou rizika dvě. První je byznysový, ten většinou zvládají, ale druhý jsou rodinný a ten se zvládá hůř. Zejména v dalších generacích. Ano, jsou to hádky o majetek, o vliv, protože to s tím souvisí, takže to není vůbec jednoduché a teď firmy obecně, nejen rodinné zápasí o zaměstnance. Nejmladší generace, která teď nastupuje do možného pracovního procesu má teď jiné představy, co jak funguje. Možná to zní drsně, ale fakt je ten konflikt určitým signálem „máme se fakt dobře a to, abychom se měli dobře i do budoucna si musíme zasloužit a je potřeba za to docela silně bojovat“.