Rodiče chtějí, abychom v rodinné firmě byli šťastní všichni

„Jsme moc rádi, že sem s námi naše děti přišly a všechno si tady poslechly,“ „To já jsem moc ráda, že sem rodiče přišli a všechno to slyšeli,“ řekli nám po skončení kurzu Budujeme rodinnou firmu pro příštích 100 let Jiří Peca a jeho dcera Kateřina Pecová. Jiří Peca založil firmu JP KOVO s.r.o. před 15 lety. Firma se sídlem v Havířově nabízí zakázkové služby v oboru zámečnické a klempířské výroby, a kromě zakladatele tu pracuje i jeho manželka a maminka. Dcera a syn studují a žijí v Praze a jako rodina se vážně začínají bavit o tom, co s firmou dál. A to i na půdě Centra pro rodinné firmy. „Rozlišování mezi manažerským a vlastnickým nástupnictvím pro nás bylo nejvíc,“ říká Kateřina Pecová po účasti na našem kurzu o mezigeneračním předávání rodinných firem.

Na kurz Budujeme rodinnou firmu pro příštích 100 let jste se nedávno přihlásila spolu s celou rodinou. Co rozhodlo, že se zúčastníte všichni společně?

Tím, jak v rodinné firmě působí taťka a posledních 10 let i mamka, tak jsme do toho zapojeni tak nějak všichni a konkrétně téma nástupnictví nás nějakým způsobem trápí nebo provází už dlouho. Na kurzu jsme sdíleli, že něčím podobným si prošel táta s dědou. To nebyla úplně šťastná zkušenost, hodně to narušilo jejich vztah a bohužel to soudržnost rodiny tehdy nabouralo. Je to něco, co teď hodně trápí zejména mamku, nechce, aby se to opakovalo.

Poprosím vás o drobné upřesnění. Firmu JP KOVO tedy založil děda a předal ji vašemu otci?

Ono se jedná o dvě firmy. Jednu založil děda a budoval ji s tátou, ale společně jim to neklapalo. Táta si tedy založil vlastní firmu. Když děda onemocněl, táta musel převzít i dědovu firmu, ale vztah už měli rozbitý.

Vy s bratrem ještě studujete, jaká je tedy nástupnická situace, případně plán, u vás v rodině?

Táta by rád, abychom s bráchou v podnikání pokračovali a hodně na tom poslední roky lpěl. Teď se to u něj posunulo a už to bere hlavně tak, ať jsme šťastní. Ale byla jedna fáze, která byla hodně bolavá ve smyslu „když to nepřevezmete, tak mě zklamete“. A máma z toho byla hodně nešťastná, protože asi jako každá máma chce, aby její děti byly šťastné a nechtěla, aby se opakovalo to, co s dědou a tohle téma by rodinu nabouralo. Takže, abych se vrátila k tomu, proč jsme přišli do kurzu všichni. Moji rodiče to s námi chtějí řešit. Mají pocit, že je to jejich odpovědnost, jejich firma a nechtějí na nás přenášet nějaký pocit zodpovědnosti a pocit, že „musíme“. Rádi by, kdybychom to opravdu chtěli, a proto si myslím, že se do toho takto zapojili. Ani jeden z nich není vysokoškolsky vzdělaný, přesto mají chuť učit se a dozvídat se nové informace. Pro ně ten kurz byl hodně hodnotný a už teď přemýšlí, že přijdou do Prahy i na ty další kurzy.

Co z kurzu na vás zapůsobilo nejvíc, když jste jej společně s rodinou hodnotili?

Táta říkal, že se ho nejvíce dotklo to, že si vždy myslel, že firmu musí převzít jen jeden člověk a nikdy nerozlišoval mezi tím ve firmě pracovat a zastávat tam manažerský post a firmu vlastnit. Rozlišování mezi manažerským a vlastnickým nástupnictvím pro nás bylo nejvíc.

Takže jste se otevřeli myšlence, že byste ve firmě mohli působit oba, vy i bratr, a ne nutně jen jeden z vás?

Ano. Vždy jsme to měli tak, že bratr studuje psychologii, a proto se ani nezvažovalo, že by se chtěl do firmy zapojit. Zatímco já jsem šla studovat ekonomii, táta se ve mně vzhlížel a vždy chtěl, abych podnikala a šla do toho. Takže jsme opravdu přemýšleli tím směrem, že pokud to někdo z rodiny převezme, budu to já. Ale teď po kurzu se nám na to hodně změnil pohled a vidíme prostor pro to, abychom se jednou zapojili já i bratr. I když tedy hned potom jsme se s bráchou pohádali.

To je ale opravdu velký posun!

To je. Já jsem byla celkově z kurzu hodně mile překvapená. My už jsme s rodiči byli na několika takových kurzech a vždy to byla nalejvárna teorie, ale tento ne. Kurz se opravdu hodně zaměřuje na vztahy a na to, že plánování je jedna věc, ale realita je jiná. Oba lektoři k tomu přistupují opravdu prakticky. Hodně se nám líbilo i to, že všichni účastníci byli z firem, které si nástupnictvím procházejí nebo si tím prošli, a to sdílení bylo opravdu hodnotné. Navíc člověk pochopí, že to, čím prochází nezažívá sám. Samozřejmě zaznělo hodně informací, ale byl to pro nás úvod do toho, co vše bychom měli řešit a ujištění, že jsme na dobré cestě, protože jsme to řešit začali.

Vy se ale tématem nástupnictví budete zabývat i v rámci vašeho magisterského studia na Fakultě podnikohospodářské. Je to i téma vaší diplomové práce, můžete zaměření vaší práce upřesnit?

Zajímám se o specifika předání firmy z otce na dceru a zajímám se vyloženě o technické obory. Beru tedy ohled na to, že něco jiného je přebírat manažerskou pozici ve službách a něco jiného ve stavebnictví. Zaměřuji se právě na kulturně netypická odvětví pro ženu jako řemeslné, stavební a výrobní firmy v ČR.  Budu dělat rozhovory se ženami ve vedení takových rodinných firem, jejich otci, zaměstnanci, a pokud to půjde i sourozenci. Z praktické části diplomky by měla vzejít doporučení pro naši firmu, jak bych měla postupovat, kdybych chtěla naši firmu převzít.

Z toho, co jste zatím zjistila, měla byste vlastně chuť jít do kulturně netypického odvětví pro ženu?

Předsudky tam jsou, ale především to souvisí s tím, jak firma funguje. Ta naše stojí a padá na tátovi a za těchto podmínek ji není možné předat na mě. Umím si to představit, pokud by byly zajištěné technické role, mohla bych být součástí vedení a manažerského týmu, pak by to šlo.

Vy teď ale v Praze, kromě studia, pracujete pro startup Blahobyty. Jak fungujete a jaká je zde vaše pozice?

Blahobyty fungují už od roku 2016. Startup začínal jako služba spravující investiční nemovitosti formou krátkodobých nebo střednědobých ubytování. Dnes je naše vize jiná a my se postupně stáváme poskytovatelem excelentních hospitality služeb v apartmánovém ubytování. Začínala jsem zde na částečný úvazek v HR, ale hrozně mě to chytlo, takže jsem si ho po měsíci navýšila na plný úvazek. Teď vedu HR oddělení a jsem součástí managementu firmy. Loni jsme vyrostli o 100 %, letos to chceme zopakovat a chystáme se na zahraniční expanzi.

Jak lze z takové pozice odejít do rodinné firmy založené na řemeslné výrobě?

Mě to ve startupu pořád hrozně baví. Mám pocit, že jsem u zrodu něčeho velkého, co má potenciál kdekoliv ve světě. A nevnímám to tak, že bych teď měla odcházet. Jak bylo i na kurzu zmíněné. Člověk si ještě hledá svoji identitu a hledá, co je. Než jsem začala pracovat v Blahobytech, vnímala jsem se s budoucností v rodinné firmě, ale teď už jsem našla svoji hodnotu a identitu a je to dobrý pocit, že člověk zjistí, v čem je opravdu dobrý a nevisí to jen na rodičích, kteří ho formují.

Chápu, že jste ve fázi, kdy zkoušíte různé věci a získáváte zkušenosti. Dokázala byste se ale vrátit zpátky z Prahy do Havířova?

To je něco, co řeším. Už když jsem šla do Prahy, šla jsem s tím, že se chci jednou vrátit do Havířova a našla jsem si samozřejmě Pražáka. Bavíme se o tom, že bychom se jednou mohli do Havířova vrátit. Je to moje vidina, protože rodina je pro mě pořád na prvním místě, i když to možnosti a práce v Praze oddalují.

To jste mě překvapila. Spíš jsem předpokládala, že případné stěhování zpět do Havířova pro vás bude náročné rozhodnutí.

To ani ne. V rodině se hodně bavíme i o tom, jaký by měl být směr našeho podnikání do budoucna. Jak bylo řečeno na kurzu. Nemusí to být jen o tom, že člověk vezme rodinnou firmu, jak je a vede ji dál úplně stejně. Ale třeba mu jsou předány nějaké principy a myšlenky ve smyslu, že bude pokračovat v podnikání. Tohle si myslím, že u nás platí. Hodně se proto bavíme i o tom, že cesta by v budoucnu mohla být i to převzít firmu a halu, ale dělat tam jiné podnikání, které by nás s bráchou bavilo. Pokračovali bychom tak v rodinné podnikatelské tradici, ale ne nutně v řemesle, které ani jeden neovládáme. Přijde nám, že takto bychom mohli být šťastní vlastně všichni.

Přemýšlíte o podnikání jen v kruhu nukleární rodiny, rodiče a děti? Nepřemýšlíte o zapojení vzdálenějších příbuzných? Sestřenice, bratranci, má k firmě někdo vztah?

Z dědovi strany ne. Táta svoji sestru při převzetí jeho firmy vyplatil a oni i bydlí daleko, do firmy nevidí. Z druhé strany ještě máme bratrance, který je technicky zdatný. Do firmy jsme ho chtěli zapojit, ale on nechtěl. Takže snaha o širší rodinný kruh byla. Měli bychom tak s bratrem k ruce někoho na provoz a technické věci, ale nevyšlo to. To je škoda, protože táta to hodně vnímá tak, že když není člověk ve vedení firmy z rodiny, tak mu na ní nebude nikdy tolik záležet.

Táto do firmy zkoušel vzít i externí manažery, ale nevyšlo to, že?

Každý manažer tam přišel s představou, jak to zeštíhlí, zjednoduší, jak to půjde. Ale tátovi zaměstnanci tam pracují většinou od začátku firmy a je těžké je přesvědčit, aby se v něčem změnili. Zároveň je to zakázkové řemeslo, každá zakázka je jiná. Takže postupy, které platí při liniové výrobě, kde se dá škálovat různé práce a zjednodušit procesy, to tady nešlo. Takže táta si po těchto zkušenostech začal vychovávat v rámci firmy šikovné kluky, které tam má. To si myslím, že se daří dobře, ale pořád to není ta hlava táty, která by byla zastupitelná.

Z toho, co říkáte vyplývá, že si v rámci rodiny o podnikání hodně povídáte. Je to i na nějaké pravidelné bázi?

Zatím se to děje tak přirozeně. Nijak pravidelně nesetkáváme, i když nejspíš budeme. Za tou iniciativou stojí opět mamka. Hodně vztahy mezi námi vnímá a snaží se, aby se nám nestalo to, co jim s dědou a abychom se nerozdělili. V mém případě vidí, že teď končím školu, pracuji a žiji v Praze a ví, že jsem člověk, který se ze všeho nejvíc bojí, že někoho zklame. Tak mi hodně podsouvá, že podnikání nemusím přebírat „jen“ kvůli nim, že jsou i jiné cesty. Z kurzu jsme si také odnesli krásnou myšlenku, která se nám všem hodně líbila. Někdy je pro rodiče důležité, aby převzali zejména společné hodnoty, jako podnikavost, pracovitost, radost z toho, čemu se věnujeme. A to je myslím i to, co je důležité i pro naši rodinu.