České rodinné firmy – historie a současnost

Publikováno: Rodina, Prof. Ing. Jiří Hnilica, Ph.D., 26. 3. 2024

Historie českých rodinných firem má hluboké kořeny doložitelně sahající až do středověku. Vždy byly nenahraditelnými pilíři ekonomického rozvoje Čech a Moravy, a jejich význam přesahoval mnohdy hranice regionu. Za éry Rakousko-uherské monarchie představovaly české země díky rozvoji průmyslových center jako byly Praha, Brno, Plzeň či Ostrava jedno z nejdůležitějších průmyslových regionů celého Rakouska-Uherska – a firmy, které za tímto rozvojem stály, byly nejčastěji rodinné či rodinnou financované. 

Jedním z nejznámějších příkladů je rodinná firma Baťa, která byla založena Tomášem Baťou v roce 1894 ve Zlíně. Jeho firma během Rakousko-Uherska expandovala nejen v rámci monarchie, ale také do zahraničí, což přispělo k celkové prosperitě české ekonomiky. V roce 1848 se z Vídně do Českých Budějovic přemístila firma KOH-I-NOOR HARDTMUTH. Tam má dodnes centrálu celé skupiny a současně v Českých Budějovicích tvoří i největší objem výroby. Zmiňme, že s touto firmou se pojí řada ocenění – roku 1900 získala ikonická žlutá tužka 1500 prestižní ocenění na Grand Prix v Paříži a stala se nejznámější tužkou na světě, mnohá ocenění obdrželi samotní majitelé firmy přímo od samotného císaře. Podobně i historie Tatry sahá až do roku 1850, kdy v Kopřivnici započal výrobu kočárů a bryček Ignác Šustala. Přes různé peripetie se ale nakonec jedná o nejstarší automobilku ve střední Evropě a třetí nejstarší ve světě (dvě starší automobilky jsou Benz a Peugeot – překvapivě jsou obě rodinné firmy). Ve výčtu, který i dnes nám bude něco říkat ři připomínat, můžeme pokračovat: Fiedor (1840)  – dnešní fidorky, Becher (1807), Thonet (1859), Petrof (1864) či Mattoni (1873). 

Bohužel znárodnění, které v několika vlnách proběhlo po ukončení druhé světové války, tuto významnou průmyslovou pozici tehdejšího Československa zcela přerušilo a pouze ve výjimečných případech pokračuje podnikání, co v minulosti počalo, v rukou stejné rodiny. Podnikatelský duch a zkušenosti s mezigeneračním předáváním majetku se tedy u nás začínají budovat až od 90. let 20. století. 

Navážu-li na můj příspěvek v minulém čísle tohoto časopisu o stoletých rodinných firmách, nabízí se otázka: Budou dnešní české rodinné firmy na trhu i za 100 let? Z výsledků průzkumu Centra pro rodinné firmy VŠE, které se uskutečnilo v roce 2023, vyplývá, že české rodinné firmy stále čelí několika významným výzvám. A budou se muset s nimi vypořádat nejpozději v řádu cca 10 – 15 let.  

Výzva první: Sice 36 % respondentů očekává, že rodinnou firmu předá další generaci a 27 % rodinných firem toto očekávání začalo mít až v průběhu let, tak na druhou stranu více než čtvrtina s předáním firmy další generaci nepočítá a 4 % dokonce očekávání dříve měla, ale už jej nemá. Je to bohužel celosvětový trend, kdy s tím, jak celkově společnost v průměru bohatne, nabízí se možným nástupcům i řada dalších kariérních možností, než jenom rozvíjet rodinné podnikání.  

Výzva druhá: Ve většině českých rodinných firmách má stále i po téměř 40 letech od sametové revoluce dominantní roli první generace. Tedy kompletní předání „se vším všudy“ se událo pouze v nemnohých případech. Je to i přirozené, neboť v řadě případů jsou zástupci z generace zakladatelů stále naživu a často i při síle. A rodinný podnik, co vybudovali, zůstane navždy součástí jejich identity a něco jako další dítě. Toto musí nastupující generace pochopit a vypořádat se s tím tak, aby nedošlo k poškození vztahů v rodině. Dobrou zprávou je, že pokud je rodinná firma již v rukou druhé generace, pak má také druhá generace i ve většině případů dominantní postavení.  

Výzva třetí: Další riziko, kterému české rodinné firmy čelí, jsou chybějící řídící a kontrolní struktury (tzv. governance), které podle všech různých výzkumů vždy pozitivně přispívají k odolnosti celého systému rodinného podnikání: 74 % rodinných firem nemá žádný nezávislý poradní orgán typu dozorčí či správní rada (a to i třeba neformální), který by se podílel nebo pomáhal rodinné firmě s jejím řízením, dlouhodobou strategií a nástupnictvím ve funkcích vrcholového managementu či který by samozřejmě pomáhal se vypořádávat s různými šoky a nepříznivými situacemi. Jinými slovy většina českých rodinných firem si nepřivádí do podnikání nikoho zvenčí, který by umožnil situaci v rodinné firmě vidět z ptačí či dlouhodobější perspektivy. V zahraničí velká část rodinných firem, zejména těch starších, podobný správní či dozorčí orgán má. 

Výzva čtvrtá: Podle výsledků našeho průzkumu vyplývá, že členové podnikajících rodin vnímají, že klíčem k úspěšnému předání firmy další generaci jsou zejména komunikace, důvěra a otevřenost, včasné zapojení a vymezení hranic, cílů a odpovědností. Když se ale zeptáte, co již pro to udělali – tj. kolik kurzů na komunikační dovednosti či specifika rodinných firem již navštívili, zda mají funkční rodinnou radu či zda již pracují na rodinné ústavě, tak většinou pokrčují rameny a odpovídají něco v duchu „podnikání nám zabere tolik času, že na rodinu poněkud zapomínáme“. Je skvělé, že v České republice již existuje řada platforem, kde mohou rodinné firmy sdílet svoje zkušenosti, ale bohužel stále chybí kvalitní vzdělávání, které není postaveno jenom na zkušenosti, ale vychází ze skutečně pevných teoretických, a hlavně výzkumem podložených základů. I proto jsme založili v roce 2016 na Vysoké škole ekonomické v Praze naše Centrum pro rodinné firmy – to zajišťuje jak výuku kurzů zaměřených na rodinné firmy během bakalářského a navazujícího magisterského studia, tak ale současně značnou část vzdělávání a rozvojových činností realizuje prostřednictvím placených kurzů, vzdělávacích pásem či konzultačních aktivit přímo s majiteli a nástupci z rodinných firem. A zase mohu potvrdit, že tato forma přímé spolupráce je skvělá a oboustranně přínosná. 

Celý text napsal vedoucího CRF prof. Jiří Hnilica pro březnové vydání časopisu Rodina.