Rodinná firma původně nebyla v plánu

Starat se o spokojenost více než 400 zaměstnanců je jejím denním chlebem. Na post personální a provozní ředitelky softwarové společnosti OKsystem se Eva Vodenková vypracovala od brigád na recepci přes obchodní oddělení až po nynější postavení v nejvyšším vedení firmy. OKsystem v roce 1990 založil její otec Martin Procházka spolu s dalšími společníky. Časem se stal většinovým vlastníkem firmy a začala se psát nová kapitola historie firmy, teď už akciové společnosti. Vedle Evy Vodenkové ve vedení působí její sestra, finanční ředitelka Zuzana Hofová, a ředitel Vítězslav Ciml. Ten sice formálně stojí mimo rodinu zakladatele, ale tomto mladému trojčlennému vedení se daří rozvíjet rodinnou atmosféru a nesklouzávat přitom ke korporátním zlozvykům. Za svoji práci koncem roku 2022 získali Ocenění Českých Lídrů a vsází na to, že i v budoucnu se povede předávat firmu dál v rámci rodiny. „Děti jsou ještě ve věku, kdy říkají, že tu chtějí pracovat a my jim tu možnost nechceme brát,“ říká Eva Vodenková, absolventka NF VŠE a členka VŠE FB Clubu v rozhovoru pro Centrum pro rodinné firmy.

O společnosti OKsystem mluvíme jako o rodinné firmě, protože váš otec je předsedou představenstva a vy i vaše sestra jste ve vedení. Byl to plán nebo náhoda?

Původně a řadu let byl OKsystem standardní obchodní společností se čtyřmi společníky. Táta měl vždy největší podíl a samozřejmě nějakým způsobem chtěl, abychom následovaly jeho cestu. Na druhou stranu to určitě nebylo stoprocentně připravované předání.

Od kdy vy sama uvažujete o vaší společnosti jako o rodinné firmě? 

Jako o rodinné firmě OKsystem můžeme mluvit až v posledních pěti letech. Původní s.r.o. se proměnila na akciovou společnost. Táta před pěti lety využil předkupního práva a od původních společníků postupně odkoupil podíly. Já i sestra jsme vystudovaly ekonomické obory, já národní hospodářství, sestra mezinárodní vztahy na VŠE a naše první brigády tak přirozeně před více než 20 lety začaly v OKsystemu.

O nástupnictví jste se tehdy s tátou nebavili?

Firma pro tátu samozřejmě znamená hodně, ale nikdy jsme do toho nebyly nucené. O našem zapojení jsme se bavili, ale na to, že jednou převezmeme otěže, jsme se zvlášť nepřipravovaly. Samozřejmě časem se to měnilo, protože firma rostla, měnila se vlastnická struktura a my jsme tam byly přítomné celou dobu. Před pěti lety ustoupil táta více do pozadí, je předsedou představenstva, a operativní řízení má na starosti ředitel Vítězslav Ciml, já a sestra. Táta se podílí na rozhodování o strategických záležitostech. Každodenní chod firmy řídíme my tři spolu s odbornými řediteli.

Na venek popisujete firemní kulturu otevřenosti, kde panuje rodinná atmosféra. Máte to tak i se členy rodiny? Máte i se sestrou a tátou otevřený vztah, kdy si umíte říct vše?

Naprosto ano. Mám to štěstí, že se sestrou jsme i nejlepší kamarádky, jezdíme spolu na dovolené a máme společné aktivity, podobně staré děti, bydlíme blízko sebe. Jsem za to s moc ráda, protože když člověk řeší nějaké věci, je potřeba se na své nejbližší okolí na 100 % spolehnout. Takže v tom je to pro mě úplně ideální. Člověk nemusí nic schovávat, dostávat se k jádru věcí oklikou a je pak snazší problémy pojmenovat a řešit. Otevřenost platí i pro náš vztah k Víťovi Cimlovi. Do vlastnické struktury se zapojil před pár lety poté, co ve firmě delší dobu pracoval postupně v projektovém řízení, rozvoji obchodu, až se vypracoval na vrcholovou pozici. Hledali jsme manažera v oblasti IT, který by nám se sestrou pomohl. Protože, i když si to tatínek přál, nám dvěma se do technických oborů nechtělo.

Jak oddělujete vztah otec – nadřízený, sestra – finanční ředitelka?

My firmou poměrně dost žijeme, takže ne, že bychom to oddělovali. O firmě se normálně bavíme nad rámec pracovních hodin nebo mimo firmu. Když je potřeba něco řešit, tak to řešíme i večer nebo o víkendu. Nás to nijak neobtěžuje. Co se týká vztahu otec – dcera, shodli jsme se na tom, že je pro nás komunikace daleko snazší, když se ve firmě trochu upozadil. Dříve se do pracovního vztahu občas promítalo takové to „rozhodl jsem a tak to bude“.

Jak vy vnímáte téma rodinných firem? Souhlasíte s tím, že jsou specifické?

Myslím, že rodinné firmy mají mnoho výhod, například jsou v určitých ohledech stabilnější.  Nerostou sice tak rychle když se daří, ale jsou odolné ve složitějším období. I my jsme při dočasných problémech hledali cestu, abychom nemuseli propouštět.  Zaměstnanci s námi prožívají dobré i horší časy. Bavíme se s nimi, pořádáme a účastníme se mimopracovních aktivit.  Myslím, že naši lidé vnímají, že vrcholové vedení není vzdálené, a že se snaží firmu řídit otevřeně a lidsky.

Přemýšlíte o budoucnosti firmy a dalším nástupnictví?  

My se o tom hodně bavíme, protože máme děti, které už o tom přemýšlí, znají firmu, dochází do ní rády a říkají přesvědčivě, že tam budou pracovat. Líbil se mi přístup taťky, který nás do firmy netlačil a počkal, až jsme si cestu do OKčka, jak mu familiárně říkáme, samy našly. Já jsem na první brigády nenavázala a odjela jsem do Švýcarska. Pracovala jsem tam pro pobočku britské personální agentury a musím říct, že jsem necítila tlak se do Prahy a do firmy vrátit. Teď po letech chceme, aby firma zůstala v rodině, a byla dlouhodobě úspěšná. Samozřejmě nevíme, jak to dopadne se třetí generací, ale jsme rádi, jak nám to funguje.

Váš otec se vás snažil nasměrovat k tomu, abyste se věnovala IT, tedy oboru, na který se zaměřuje vaše společnost… jestli jsem to správně pochopila?

Určitě mi to doporučoval, ale zároveň zastával názor, že člověk má studovat to, co je mu bližší a žádný nátlak na mě ani na sestru nevyvíjel. Ať už jsem odjela do Švýcarska nebo procházela různými pozicemi v OKsystemu. On ani firmu ze začátku nebudoval jako rodinný podnik.

Některé rodinné firmy mají takovou strategii, že všichni nástupci musí před nástupem do firmy získat zkušenost i mimo firmu. Jiné dávají přednost tomu, aby nástupci celý život pracovali jen pro jejich rodinnou firmu. Jak to vidíte vy?

Podle mě jsou profesní zkušenosti získané mimo firmu skvělé. Na druhou stranu netvrdím, že aktivní lidé spjatí výhradně s rodinným podnikem, nemůžou získat patřičný rozhled. Já jsem pracovala dva roky ve Švýcarsku a bylo to užitečné i v tom i, že mě tato zkušenost ze zahraničí nasměrovala k personalistice. Ze zkušeností ze zahraničí čerpám dodnes. Sestra vyjela během studií „jen“ na Erasmus a po promoci zůstala ve firmě, ale neřekla bych, že by jí jiná pracovní zkušenost scházela.

Dá se říci, že na budoucí generaci myslíte i v širším měřítku? Spolupracujete s vysokými školami zaměřenými na studium IT, nedávno jste uzavřeli i smlouvu o spolupráci s Fakultou podnikohospodářskou VŠE, kde jde konkrétně o spolupráci s Katedrou personalistiky.

Jako personální ředitelka komunity absolventů zmiňovaných oborů samozřejmě sleduji. V případě FPH nám to dávalo ještě hlubší smysl, protože jeden z našich stěžejních programových systémů je personální systém OKbase. Proto nás zajímají bezprostřední reakce studentů a absolventů a chceme, aby si k našim softwarovým produktům a službám našli cestu.